Zrušení roboty v roce 1948, uvolnění feudálních a cechovních omezení průmyslové i řemeslné výroby jakož i opuštění protekcionistické politiky a liberalizace obchodu vedli v podunajské monarchii na jedné straně k pauperizaci velké části přelidněného venkova, k vleklé agrární krizi a k novým, dosud nevídaným formám útlaku nemajetných vrstev, na druhé straně však umožnil dosud nevídaný hospodářský a technologický rozmach. Dynamická buržoazie přinášela pronikavé změny jak do hospodářství, tak do veřejného života.
Po potlačení revoluce let 1848-1849 si vymohla hospodářské koncese, které však k její saturaci nemohly stačit - chtěla adekvátní podíl na moci. Na rozdíl od konkurenčního Pruska, které učinilo kompromis mezi starou junkerskou elitou a "novými lidmi", mezi šlechtou a lidmi kapitálu, vzápětí po revolučním výbuchu se Rakousku podařilo za cenu hospodářské liberalizace na dalších deset let zakonzervovat staré pořádky v politickém uspořádání. Tato dekáda měla jistě nemalý význam na tom, že Rakousko zaostalo za svým pruským partnerem a protivníkem v jednom, čímž se předurčilo k porážce v prusko-rakouském zápase o vůdčí postavení v německé Mitteleurope.
Podivný režim bachovského absolutismu výrazně přispěl k dvěma klíčovým porážkám (v roce 1859 v severní Itálii, v roce 1866 u Sadové/u Hradce Králové), které vedli k zásadním vnitropolitickým reformám, kruciálním pro přežití Habsbursko-lotrinského státu. Jednalo se jednak o říjnový diplom z r. 1860, jímž císař přislíbil konstituci a o následnou únorovou ústavu 1861, uvádějící v život dvoukomorovou říšskou radu a volené zemské sněmy, poté o prosincovou ústavu, vydanou roku 1867, která přes mnohé nedostatky představovala dosud nejliberálnější právní státoprávní akt v mocnářství.
Konstituční život poměrně spolehlivě zajišťovala a umožňovala až do rozpadu "žaláře národů". Budoucnosti dravých nacionalismů a třídních bojů však nemohla pro své konzervativní a elitářské tendence dostačovat. Její vydání, které bylo pro český národ i pro ostatní nevládnoucí etnika přínosné, prospěšné a chvalitebné však bylo spojeno s německo-maďarským spojenectvím, které bylo zahrocené proti politicky marginálním národům, mělo jejich politickou marginalitu zakonzervovat a bylo vyjádřené a realizované tzv. Ausgleichem, vyrovnáním, kterým vlastně vznikl nový, značně podivný státoprávní kočkopes "Rakousko-Uhersko", vlastně soustátí Cislajtánie a Translajtánie, které spojovala osoba císaře a tři společná ministerstva - války, financí (vedle toho měla každá polovina státu své vlastní) a zahraničí. Státní útvar, jehož součástí Modřice a vůbec České země byly, se vlastně nenazýval Rakouskem-Uherskem, ale Království a země na říšské radě zastoupené. Uhersko si napříště o svých vlastních záležitostech rozhodovalo samo, respektive rozhodoval "státní", "politický" národ Maďarů.
