Modřické JZD bylo jedním z prvních na okrese Brno-venkov a podařilo se mu stát se poměrně úspěšným. Vzhledem k tomu, že je zde výrazná tendence spíše přehlížet úspěchy, kterých bylo dosaženo v letech 1945-1989, je namístě vyzdvihnout hospodaření modřického družstva, kterému se například podařilo zachovat kontinuitu v pěstování zelí.
Legálním rámcem pro provádění kolektivizace v Československu se stal zákon č. 69/1949 Sb. z 23. února 1949 a prováděcí nařízení ze 17. března 1949. V první třetině roku 1949 vyšly také vzorové stanovy a jednací řád. Prvním, poměrně neurčitým náznakem, že je kolektivizace na spadnutí byl předsjezdový dopis, kterým se Ústřední výbor Komunistické strany Československa obracel na členy strany a ve kterém se hovoří o nutnosti rozvíjet zemědělské družstevnictví. Zákon ani dopis neobsahoval ještě žádný konkrétní popis toho, co má vlastně takové Jednotné zemědělské družstvo dělat. Ve výsledku se jednalo o velmi obecný apel na součinnost a důslednost při rozvíjení a zkvalitňování rostlinné a živočišné výroby, zavádění pokrokových agrotechnických postupů a metod, organizaci práce, zavádění zemědělské mechanizace, scelování půdy a co nejlepší péči o ni.
Funkcionářský aktiv, odpovědný za formulování a korigování zemědělské politiky v každodenní praxi i v dlouhodobém ideověpolitickém rámci, začal být v Brněnském kraji systematicky připravován v březnu 1949, kdy se v reakci na zmíněný dopis sešla konference krajských zemědělských funkcionářů. Dle zásad demokratického centralismu zde o nadcházejících úkolech referoval zaměstnanec zemědělského oddělení ÚV Václav Sova, dle týchž zásad pak krajští referenti instruovali své kolegy z okresních výborů strany na obdobných konferencích na okresním stupni, které se odehrály už 18. a 19. března 1949. Těmito školeními prošlo celkem 2 636 funkcionářů, kteří poté absolvovali ještě "politické a odborné" školení. Právě z jejich řad měli vyjít instruktoři, kteří byli následně delegováni do Okresních družstevních rad, v jejichž rámci dostal každý instruktor na starosti několik obcí, v nichž měl připravit půdu pro založení JZD. Mělo se tak dít v úzké spolupráci s místními funkcionáři a organizacemi, na půdě Národní fronty. Architekti zemědělské politiky apelovali obzvláště na to, aby byli vždy zapojeni lidé disponující neformální autoritou, například z řad nekomunistických členů MNV, bezpartijních a hlavně důvěry a vážnosti požívající střední rolníci, aby byla zemědělská veřejnost v obci utvrzena v dojmu, že se jedná o akci se širokou podporou - velmi dobře si uvědomovali, kolik nedůvěry by vzbudilo, kdyby se na celé události podíleli výhradně komunisté, kteří byli na venkově zastoupeni hlavně kovorolníky a do továren dojíždějícími dělníky. Tito pak v očích zkušených rolníků nedisponovali dostatečně přesvědčivými schopnostmi hospodařit, pročež také nebyli schopni získat jejich důvěru. Z předúnorové doby, kdy se komunisté v Brněnském kraji připravovali na zdárné převzetí dosavadních liberálně-demokraticky organizovaných družstev, disponoval tento kraj také teoreticky dobře připravenými družstevními důvěrníky, kterých bylo v lednu až únoru 1949 až 905 a kteří měli být nově využiti také při kampani za zakládání JZD.
Dle prvotního plánu měla být JZD zakládána nejdříve v obcích se strojními družstvy. Těch bylo v českých zemích k roku 1949 asi 4 127, v Brněnském kraji pak 506. Byla zakládána zvláště v dobách tzv. třetí republiky, což bylo vynuceno zejména poválečným hospodářským rozvratem. Rolníci v nich upisovali podíly a poskytovali členské půjčky, z kterýchžto peněz pak byly nakupovány konfiskované stroje z Národního pozemkového fondu a stroje nové z akce UNRRA. Tyto pak byly za poplatek poskytovány ke zdárnému vykonání jednotlivých zemědělských prací. Strojním družstvem disponovaly i modřičtí rolníci. Tito získali pro své družstvo dvacetiosmipalcovou mlátičku Wichterle s lisem na slámu, samovazy značky Krupp a Pony, dva secí stroje na cibuli značky Beneš, dva vlečné vozy (čtyřkolový a dvoukolový) a rozmetadlo umělých hnojiv jako konfiskáty od Národního pozemkového fondu, podle všeho na dluh, to vše v hodnotě 53 800 Kčs. Z akce UNRRA pak za investiční členské zápůjčky v hodnotě 85 000 Kčs zakoupili traktor Farmall disponující 28 koňskými silami, k němuž náležela také vozová plachta, plachta k samovazu, čtyřadliční vložka a dvouradliční pluh v hodnotě 83 390,50 Kčs. V pramenech sice není uvedeno v kterém roce své vybavení pořídili, ale vzhledem k tomu, že bylo ZSD ustaveno v roce 1946, že se měly zahraniční traktory dle pokynů okresního národního výboru každý rok amortizovat 20 % přičemž se z blíže nespecifikovaného důvodu amortizační procento změnilo na 10 % a že měl k poslednímu prosinci roku 1948 hodnotu 60 642 Kčs, přičemž rok předtím činila hodnota 67 380 Kčs (částka přibližně odpovídá první roční amortizaci, která měla hodnotu stroje srazit o cca 16-17 tisíc Kčs), lze usuzovat, že byl pořízen roku 1946 (hodnota klesla první rok po nákupu o cca 16 000 Kčs, takže roku 1947 činila kolem 67 tisíc Kčs, v roce 1948 tedy jeho hodnota činila 60 tisíc Kčs při desetiprocentní roční amortizaci po roce 1947). Na jaře 1950 činila hodnota strojního vybavení 121 297 Kčs. Dle účetních pramenů ZSD se 27 členům, kteří poskytli investiční zápůjčky v různé výši k 20. dubnu 1950 vrátilo již 68 591 Kčs, na běžný účet se členům ze zisku družstva vracelo kolem 20 000 Kčs.
Člověkem, který dostal na starost instruování modřických činovníků o významu a smyslu JZD v Modřicích byl s největší pravděpodobností nejprve zemědělský funkcionář Alois Sklenář, o němž se protokoly pléna MNV 24. března 1949 zmiňují, že byl ustanoven "dohledem nad naší obcí". Šlo o rolníka a komunistu z Telnice, který se v rámci poúnorové očisty stal z vůle okresního akčního výboru národní fronty zemědělským referentem, čili vedoucím zemědělského referátu na okresním národním výboru namísto lidovce Jaroslava Hudečka, rolníka ze Šlapanic, který byl tzv. "vyakčněn". Nutno podotknout, že podobně jako předseda ONV Brno-venkov Oldřich Svoboda byl i Alois Sklenář kvalitativně jiný typ komunisty než ti, kteří byli zaměstnáni v sekretariátu straty, respektive než ti, kteří v jejím rámci působili jako volení funkcionáři. Jiný v tom smyslu, že měl dle pramenů větší smysl a realističtější představy o každodenním výkonu správy a vůbec o politice. Není to nelogické, vyplývá to už z náplně práce zaměstnance správního aparátu, narozdíl od funkcionářů OV KSČ musel funkcionář ONV skutečně řešit běžné individuální problémy a musel je řešit tak aby celý správní mechanismus uspokojivě fungoval. Svoboda nebo Sklenář tedy vykazují podstatně větší schopnost dosahovat kompromisů a při zachování devótní věrnosti ideologii jednat v jejím rámci mnohem flexibilněji. V každém případě lze vidět, že se na přesvědčovací a agitační kampani v obcích ve výsledku podílelo více funkcionářů, zdá se, že instruktorská činnost probíhala mnohem nahodileji. Tak se během roku 1949 odehrává více veřejných schůzí se zemědělci, jejichž účelem je právě založení JZD a kdy referuje pokaždé jiný pracovník OV KSČ, ONV nebo ODR.
Modřice se nevyhnuly excesům souvisejícím se snahou o založení jednotného zemědělského družstva. K první veřejné schůzi svolané za tímto účelem dochází v okruhu stanice SNB v Modřicích už v květnu 1949. Referent se zde setkal s tehdy typickou reakcí - publikum bylo spíše mlčenlivé, neboť v něm nejspíš, jak tomu bylo v jiných oblastech, převládaly obavy a nejistota ohledně budoucnosti. Ostatně šeptanda - tak komunisté nazývaly šeptanou propagandu - o tom, že se komunisté chystají zakládat kolchozy, se mezi lidmi šířil již před vydáním klíčového zákona č. 69/1949 Sb. Další schůze také nebyly zrovna úspěšné. Při jedné se Dominik Harašta z Chrlic k velké nelibosti jeho soudruhů z okresního výboru KSČ omezoval na vysvětlování výhod "společného koláče", snažíc se modřické rolníky získat a nalákat sliby, s čímž se správný komunista, v jehož myšlenkovém světě měly momenty agitace a přesvědčování, heroické překonávání obtížných úkolů s idealistickým zápalem pro společnou věc a iracionálně nesobecké pracovní hrdinství tak významné místo, zkrátka nemohl smířit. Dílo zkázy v tomto ohledu završil rolník, poslanec Národního shromáždění a člen OV KSČ z Radostic Karel Tula, jehož politická hvězda později zažila potupný pád, když ho diskreditovaly jeho vazby na Ottu Šlinga odsouzeného v procesu s protistátním spikleneckým centrem. Tento mezi kolegy dlouhodobě neoblíbený kverulant "místo přesvědčování rolníků hrubě tyto napadl, nazývaje je žebráky a deputátníky, vyčítal jim, že přišli do Modřic o žebrácké holi apod.". Jak jsem naznačil výše, schopno nuancovaného a citlivějšího přístupu ležela tam, kde se pracovníci museli na každodenní bázi potýkat s všednodenními problémy okresu a jeho obyvatel - na ONV a s ním úzce provazané ODR. Prvními referenty, kterým se v Modřicích podařil průlom, byli Miroslav Vránek v doprovodu Stejskala. Vránek byl funkcionářem působícím na okresním národním výboru a při ODR dlouhodobě právě v zemědělské problematice. V jejich činnosti jim byla nápomocna především mladá komunista Marie Svobodová, která byla pracovnicí OV KSČ, pravděpodobně však v rámci nějaké nižší úřední pozice v sekretariátě. Tato sotva dvacetiletá slečna nejprve přesvědčila manželku středního rolníka Františka Nováka z čp. 177, spolu s ní prý v sobotu před Novým rokem 1950 roznesla všem rolníkům v Modřicích přihlášky.
Je pozoruhodným faktem, že za prvotní iniciativou k založení JZD stáli v Modřicích dvě ženy. Má to také vysvětlení, které umožňuje odlišnou interpretaci kolektivizačního projektu, než na jakou jsme zvyklí.
